Iveta Dušková – „Člověk musí dospět a své potřeby si nasycovat sám, nechtít to po druhých“.

Inspirují mě lidé, kteří mají láskyplné vztahy, chovají se k sobě hezky, respektují jedinečnou osobnost každého z nich a mají se prostě rádi. Herečka, režisérka a ředitelka divadla Iveta Dušková je takovým člověkem. V manželství s Jaroslavem Duškem jsou již přes 34 let, vychovali spolu dvě děti a oba vědí, že k sobě patří. Celá rodina, včetně zetě, společně pracuje v divadle Kampa a dle Ivety jim to výborně funguje.

Jak to dělají? Co byste si z jejich soužití mohli odnést do vašeho vztahu nebo do výchovy dětí? A jak se vyvíjelo partnerství Jaroslava s Ivetou? Nejen na to jsem se ptala v rozhovoru pro Milju.

Začala bych hodně od začátku – dokážete si vybavit, co byly důvody/pocity/emoce, proč jste se rozhodla strávit s Jaroslavem zbytek života? Jak lidé na začátku vztahu poznají, zda je to ten pravý/pravá?

Měla jsem vedle Jardy pocit, že mě ochrání a byl to první muž, se kterým jsem zatoužila mít dítě. Možná právě pro ten pocit bezpečí. I když každé pozitivum v sobě ukrývá i negaci. Takže jeho síla, nekompromisnost, snaha dominovat měla i v našem vztahu úskalí, kterými jsme se učili proplouvat. Musím přiznat, že byly i doby, kdy to vypadalo, že třeba to společné plutí nezvládneme. 

Když se vaše rodina rozrostla o první dítě syna Martina, měli jste s manželem stejný názor na výchovu? Domlouvali jste se předem nebo to nějak vyplynulo? Novopečení rodiče mohou narazit na to, že se ve výchově neshodnou a pak to může ve vztazích vytvářet napětí. Jak jste to měli u výchovy vy a co byste čerstvým rodičům doporučila?

Spíše to tak nějak vyplynulo. Zpočátku s námi bydlela i Jardova babička, moudrá a moc hodná žena, která mi s Martinem hodně pomáhala. Martin ji miloval, hrála si s ním, povídala.  Často ho hlídala, když jsem hrála v divadle nebo natáčela v rozhlase. Jarda byl dost mimo domov. Vlastně se dá říci, že Martina jsem vychovávala společně s babičkou.

A co bych doporučila? Být trpěliví a naslouchat svým dětem, vnímat je. To neznamená jim ve všem vyhovět, ale být jim pomocníkem a učit je orientovat se v emocích. Nezlobit se na ně, když nějakou emoci projeví, ale spíše se snažit porozumět, co se v nich děje, co bylo příčinou. „Já vím, že se teď zlobíš, protože jsem ti to zakázala, ale já nemohu jinak, protože bonbóny se prostě na noc nejedí.“ Samozřejmě, že záleží na věku dítěte. Abychom zbytečným vysvětlováním dítě nemátli a nezahltili. Někdy stačí obyčejný zdravý rozum a mít dítě rád, aby komunikace mezi námi a dítětem byla přirozená. Každý jsme jiný a potřebujeme odlišný přístup. To, co platí na jednoho, druhého může zmást, rozlítostnit či naštvat. Zkrátka nereagovat podle nějakých naučených pravidel, ale podle vlastní přirozenosti a intuice. Občas se z výchovy dělá velká věda. Já mám ráda přirozenou, opravdovou komunikaci, kde se nepřekrývá nejistota nějakými dogmaty. Tedy nebýt pokrytečtí.

 Jaké byly vaše principy výchovy? Ptám se, protože výchova do velké míry ovlivňuje to, jací jsme dospělí. A vaše děti s vámi mají krásný vztah. Co vám fungovalo a co vám nefungovalo? Jak mají rodiče budovat s dětmi kvalitní vztah?

Jako dítě jsem měla moc hezký vztah se svou maminkou, která mi nic nezakazovala a v ničem mi nebránila. Takže tak nějak jsem se snažila k dětem chovat i já. Je pravda, že jsem v některých chvílích byla netrpělivá, a tak jsem občas ve snaze věci urychlit na ně příliš spěchala anebo to udělala za ně.  Když se teď dívám na dceru Agátu, jak se chová ke svému dvouletému synkovi, s jakou láskou a trpělivostí ho nechává objevovat a dělat věci po svém, tak ji při tom obdivuji. A přitom mu dává jasnou hranici, kam až může a co už je „blbost“.

 Spokojenost ve vztazích je dle některých definic možné popsat jako naplnění potřeb. Jak ale uchovat lidi v rodině spokojené, když jsou u různých lidí různé potřeby a někdy mohou být i protikladné?

To je složitá otázka, protože nikoho nemůžete učinit spokojeným nebo šťastným a nikomu nemůžete naplňovat jeho potřeby. To prostě nejde. Protože ve chvíli, kdy této snaze podlehnete a snažíte se uspokojit toho druhého, tak jste v pasti. To je cesta do záhuby. Můžu zkusit někomu udělat radost, tím že s radostí pro něj něco udělám, ale nesmím to dělat proto, abych ho uspokojila či naplnila jeho potřeby, ale pro to, že i mně to dělá radost. Je to mé svobodné rozhodnutí, ne vynucená manipulace. A tady je možná ona tenká hranice. Potřeby se naplňují v dětství. Rodiče by měli svým dětem naplnit základní potřeby, nasytit je, dám jim pocit bezpečí, aby cítily lásku a přijetí, dostatek prostoru se projevovat a současně poznávaly respekt k druhým. A tady vzniká otázka, zda jsme všichni tyto potřeby měli naplněny. Většinou moc ne, a tak tam někde v hloubi nás jsou takové nenasycené nádobky, které chceme, aby nám druzí neustále doplňovali. Ať už je to chvála, pocit bezpečí, přenášení zodpovědnosti na druhé. Vím, o čem mluvím. Ve vztahu k Jardovi jsem měla tendenci utíkat do role malé holky, která vzhlíží k moudrému panu učiteli. Ale takový vztah se časem omrzí. Z obou stran. Člověk musí dospět a své potřeby si nasycovat sám, nechtít to po druhých. S jakou chutí a radostí uděláte něco pěkného pro někoho, kdo to od vás nepožaduje a jak těžké je uspokojovat někoho, kdo to po vás neustále žádá. Najít rovnováhu mezi tím, co dávám a co přijímám. Obojí je důležité. Umět někoho obdarovat a umět dar i přijmout. Jsou to jemné nuance. Není na to žádný jednoduchý návod, každý z nás má tu hranici jinde. Být zvědavý a objevovat ve vztahu a v tom druhém stále něco nového. Však na to máme celý život. Proto obdivuju ty, kteří to nevzdají při prvním nezdaru a zkoumají to spolu dál. Je k tomu potřeba samozřejmě láska, ale i respekt a hlavně dospět.

Máte nějaké rodinné rituály, které vám pomáhají být si navzájem blíž? Jak třeba vypadají vaše oslavy narozenin?

Protože teď už jsme poměrně velká rodina, tak i ty oslavy jsou velké. Většinou u nás na zahradě. Sejdeme se, připravíme spoustu dobrot a pak se hraje na kytaru, zpívá a povídá. A já si připadám  jako ta velká kvočna,  hrdá a šťastná, že je mám všechny pěkně pod křídly.

Vztahy nezůstávají stále stejné, ale vyvíjejí se v čase. Jak se vyvíjel postupem času váš vztah s Jaroslavem? Zažili jste krize a pokud ano, jak se vám podařilo dostat se z nich ven?

Už jsem na to částečně odpověděla. To vyladění jsme taky poměrně dlouho hledali. Nejprve to byl můj bezmezný obdiv a velká závislost. Pak jsem si začala uvědomovat, že to tak nechci a že to potřebuju změnit. A nakonec přes jakési prozření jsem si uvědomila, že i bez Jaroslava to budu stále já a že dokážu žít i sama. A to byl moment, kdy jsem dospěla a mohla začít naplňovat opravdové partnerství. Oba teď víme, že nějakým spodním proudem k sobě patříme a chceme spolu dál kráčet. Teď je nám spolu dobře, cítíme respekt, svobodu, ale současně i velkou náklonnost a blízkost.

Mnoho párů postupem času může v komunikaci sklouznout pouze k řešení “běžných záležitostí” typu nákup, vyzvednutí dětí, starost o domácnost. Někteří lidé spolu přestanou mluvit úplně. Jak si podle vás mohou páry uchovat ve vztahu hloubku v komunikaci? Jak to máte vy? Máte si stále o čem povídat? ????

Vzhledem k tomu, že Jaroslav je hodně mluvný, tak o povídání není nouze. A je pravda, že občas je to spíše Jardův monolog, kdy já jenom poslouchám. Když jsem unavená, tak mi to vyhovuje, ale někdy si říkám: Haló, pane, zastavte, já chci taky něco říct. Ale Jarda je opravdu hodně specifický. Jinak si myslím, že je prima, když si partneři spolu umí povídat, smát se, dělat blbosti. Občas když vařím v kuchyni, mám puštěné rádio, kde hraje pěkná hudba a Jarda vejde, aby se podíval pod pokličku, tak se najednou chytneme a začneme tančit. Takové chvíle miluju.

Celá rodina spolu pracujete v Divadle Kampa a výborně vám to funguje, čím to podle vás je?

Jednak všichni milujeme divadlo a hlavně to vše tak nějak přirozeně vyplynulo. Nikdy jsme děti do ničeho nenutili, nic jsme jim nepřikazovali a bylo nám s nimi vždy moc dobře. A za to, že je jim s námi dobře i v dospělosti, jsem moc ráda. Však si nás také vybraly. Uvidíme, třeba v divadelní tradici budou pokračovat i naše vnoučata. Ale to bych hodně předbíhala. 

 Co byste doporučila dnešním mladým párům, zakládajícím rodinu?

Jejda, co bych doporučila? Aby dávali pozornost tomu, co ve vztahu funguje. Aby na druhém oceňovali to dobré, aby nespěchali mít všechno hned. Celý život mají na to se poznávat, kráčet spolu, hledat a zkoumat. A to je úžasné.  A když to občas klopýtne, tak se tomu spíše zasmát.

Děkuji moc Ivetě za krásný rozhovor, laskavost a vstřícnost. Souhlasíte s tím, co Iveta odpovídá? Jak vychováváte vaše děti? A děláte druhým radost kvůli pochvale nebo protože vám to dělá radost?

A pokud chcete ocenit vaše blízké, můžete jim to říci knížkami Milju. Pro partnera je kniha Nejlepšímu muži, Mé nejmilejší ženě pro ženu a knížka Do života slouží k tomu, aby si vaše děti přečetly, jaké mají silné stránky, na co rádi vzpomínáte nebo co jim chcete do života vzkázat. K zaměření pozornosti na to, co ve vztahu funguje slouží deník 365 důvodů, proč tě miluju.