Rozhovor o lásce, výchově a našich darech s Veronikou Hurdovou

Veronika Hurdová je šťastná žena, máma 3 dětí a taky spisovatelka, která napsala už 14 knížek. Bestsellerem se stala třeba její kniha Moje milá smrti, která vznikla po smrti jejího muže a největší novinkou je krásný román o holčičce Agnes, která hledá svůj dar. Veronika o sobě říká, že se má ráda, je na sebe hodná a já ji moc ráda poslouchám i čtu a její myšlenky obohacují můj život. Jsem proto vděčná, že souhlasila s rozhovorem pro Milju. Budu se jí ptát hlavně na její pohled na lásku a na to, jak objevit dary, které každý v sobě máme.

Veru, slyšela jsem s tebou snad už všechny rozhovory, tak je pro mě těžké vymyslet otázku, na kterou jsi ještě neodpověděla :) Nicméně v nedávném rozhovoru jsi řekla, že pro své děti vytváříš pole lásky. Co si pod tím mohou čtenáři představit a jak takové místo lásky tvoříš? :)

Jé, to je hezká otázka. Je fakt, že tenhle svůj vymyšlený pojem už jsem asi párkrát někde zmínila, moderátoři mi to odkývali, že je to krásné, ale nikdo se mě nezeptal, jak na to. A teď se vlastně i já musím zamyslet, jak to prakticky dělám, protože pro mě už je to spíš žitá samozřejmost, než že bych si to musela připomínat. Většinou to začne nějakým letmým zachycením krásy okolního světa. On je tedy krásný pořád, ale někdy má člověk vypnutá tykadla a je k tomu slepý. Tuhle schopnost - vidět krásu všude kolem sebe - lze kultivovat všímavostí. Prostě se párkrát za den vědomě zastavit a říct si, co je kolem mě hezkého, za co můžu být vděčná. Když tam pak proběhne tohle propojení s vnějškem, můžu si ten hřejivý pocit stáhnout do svého vnitřku. Hezky si ho tam zabydlet, procítit a následně vyzářit ven. A pak s touhle láskou v očích jít a rozsévat ji nezištně a bezpodmínečně kolem sebe, protože když se toto protne s druhým člověkem, je to pak něco, co tě může vyživit víc, než bys to dokázal ty sám.

Jak dáváš svým dětem najevo, že je máš ráda? Jaké máte rituály pro vyjadřování lásky? 

Znáš knížku Pět jazyků lásky? Je to o tom, že existuje veskrze pět způsobů, jak lidé vyjadřují lásku. A většinou ten způsob, kterým ji vyjadřují, je pro ně i nejsnazším způsobem, jak lásku přijímat. Tak pro mě to je jednoznačně kombinace slov uznání a dotyků. S dětmi to pak vypadá tak, že hodně mluvím o tom, jak jsou pro mě výjimečné, vyzdvihuju jejich dobré vlastnosti, opečovávám je slovy přijetí, když je jim ouvej. Zároveň děti časti hladím, pusinkuju, mám pro ně takřka vždy náruč otevřenou. Říkám takřka, protože když přetáhnu své fyzické nebo psychické kapacity, jsou mi někdy dotyky nepříjemné, a v tomhle konkrétním případě si raději hlídám své hranice, než abych se položila na oltář mateřství.

Mluvíš taky o důležitosti sebelásky a netajíš se tím, že máš sama sebe ráda. Bylo to tak vždy? Pokud ne, jak jsi vrátila k tomu mít se ráda? Co ti pomohlo a co bys případně doporučila lidem, kteří tak rádi sami sebe nemají?

Rozhodně to tak vždycky nebylo. Dost velkou část svého života jsem měla pocit, že jsem vadná. Zoufale jsem chtěla být normální, nějak zapadnout. Ale čím víc jsem se o to snažila, tím víc bylo jasné, že jsem úplný mimoň. Až můj muž mi pomohl z téhle křeče pomalu začít vystupovat. Ukazoval mi, že si mě vybral právě proto, jaká jsem, ne navzdory tomu. Chtěl vidět mě a nikoho jiného. A dobře poznal, když jsem se před ním přetvařovala, protože to byl můj obranný mechanismus, jak se vyhnout nepřijetí. Nedostal mě z ulity úplně, ale byl první, kdo ji odšpuntoval. Teď už tenhle proces odhalování se v celé kráse své duše dělám sama. Ne kvůli někomu druhému, ale hlavně kvůli sobě. Je snazší se mít rád, když odhodíte ty slupky, které k vám nepatří. Není už pak potřeba “praktikovat sebelásku”, protože čím nahatější vaše duše je, tím je vám víc jasné, že nelze jinak, než ji milovat. Radu pro jiné asi nemám, podle mě je nejcennější najít si v tomto vlastní, funkční cestu. Protože jakmile na ni vkročíte, povede vás sama a vy nebudete mít pochyb, že jdete správně.

Máš 3 děti, které vzděláváš doma. Většinu jejich života vyrůstají bez táty, který umřel, když byl nejmladší ještě v bříšku. Zároveň stíháš psát knihy, dělat přednášky, cestovat, vařit, cvičit, být s dětmi, chodit ven a celá záříš. Jak to u vás doma funguje? 

Já toho zas tolik nedělám, to ono to tak možná zvenku vypadá. Velká úleva je, že moje děti jsou sebeřízení domškoláci, čímž odpadá spousta stresu. Teď už je to fajn, protože nejmladšímu bude brzy šest let. Ono mít tři děti rychle po sobě je v tomhle věku už vlastně výhoda, protože si hrají a učí se spolu a mě k tomu nijak zásadně nepotřebují. Administrativu vyřídím v pohodě i s nimi přes den. Knížky nebo nějaké delší texty náročnější na přemýšlení pak dělám buď večer, anebo když jsou děti u kamarádů, domškolácké střídavce nebo na kroužcích. Mám taky skvělé babičky a dědečky, kteří si děti rádi berou na hlídání. Ale je pravda, že když byly děti menší, zvládla jsem toho o dost míň. Pomáhaly mi tenkrát dvě věci. Zaprvé disciplinovanost. Tím, že jsem byla sama bez manžela, tak jsem musela být každý večer doma. A tak jsem si udělala návyk, že jsem prostě kolem deváté sedla k počítači a pracovala třeba do jedné. Byla to pro mě taková chvilka pro sebe i zábava v jednom, kousíček dospěláckého světa, který mě vytrhl ze stereotypu mámy na mateřské. Dneska už bych to asi nedala, ale tenkrát jsem byla prostě mladší. Zadruhé mi hodně pomohlo rozhodnutí, že den patří prostě dětem. Než jsem si k tomuhle došla, tak mě často trápilo, že s nimi nic nestihnu a že mi měkne mozek. Jakmile jsem si to ale takhle přenastavila, strašně se mi ulevilo. Řekla jsem si prostě, že co stihnu večer, to stihnu, a víc po sobě nechci.

Podle mě (a tuším, že i ty jsi to taky někde říkala), přichází  každý člověk na svět s nějakým darem, který spousta lidí během dětství zapomene. Co jako rodiče máme dělat, aby ten dar naše děti po cestě životem nezapomněly? 

Hlavně jim nestát v cestě! Já jsem přesvědčená, že každý se narodí nejen s unikátním darem, ale i s touhou jej projevovat a obohacovat skrz něj svět. Je mi jasné, že my rodiče máme někdy tendenci si říkat, jestli by nebylo lepší, kdyby z toho našeho semínka kopřivy vyrostla třeba růže, protože růže jsou krásnější a má je každý rád, zatímco kopřiva to bude mít v životě těžké. Nebo pak ještě pozoruju druhou tendenci, která se zdá být šlechetnější, ale podle mě je v důsledku ještě ničivější - je to snaha vypěstovat jakousi univerzální rostlinu, která bude adaptabilní na všemožná prostředí. Naším úkolem zkrátka není dítě měnit, ale pomoct mu být tím, kým se narodilo. Já si myslím, že slovo vychovat bychom měli brát tak, že naší úlohou je prostě dítě chovat, dokud nebude mít upevněný svůj střed natolik, že se nebude bát zářit ve své plné kráse a bude sebevědomě odrážet pokusy okolí z něj udělat někoho jiného, než je.Denní praxe může být samozřejmě různá. Já sebe beru jako takového průvodce, který má možná víc zkušeností, ale nemusí být nutně vždy ten moudřejší. Poslouchám děti, poslouchám jejich argumenty, proč dělají to a ne ono, jsem připravená přiznat, že jsem se mýlila. Pomáhám jim popisovat věci, ve kterých jsou dobré, nabízím jim činnosti, ve kterých to mohou zušlechťovat.

Pokud sami nevíme, jaký je náš dar, máš nějakou radu, jak ho znovu objevit?

Podle mě je dobré začít něčím, co zní možná hloupě, ale mně to strašně pomáhá. Rozpůlím si papír, na jednu polovinu napíšu, co v životě dál chci, na druhou co už nechci. Někdy člověk třeba není schopný vymyslet, co chce. Ale skoro vždycky vás napadne, co už nechcete. Z tohohle můžou vzejít další akční kroky, kdy začnete postupně odstraňovat věci, které vás brzdí nebo nefungují. Začnete čistit, odkládat.Mně v  tomhle procesu čištění pomáhá samota a příroda. Samota proto, že se můžu napojit na ticho v sobě, které občas přes okolní šum není slyšet. To ticho je vlastně hlas mé duše. No a příroda je úžasná v tom, že nikoho nesoudí. Každý, kdo do ní přijde, je pro ni stejně dobrý. Nemusíte hrát žádnou roli, ani ty nepříjemné, ale ani ty pro vás příjemné, které vás o to víc můžou brzdit, protože je vykonáváte s láskou a cítíte se kvůli tomu zavázáni. Nedokážu vám zaručit, že tímhle způsobem svůj dar objevíte. Ale můžete mu takto dát prostor, aby se vyjevil.

Moc Veronice děkuji za krásná slova a pokud jich chcete číst více, podívejte se na její knihy. A pokud máte chuť vašim dětem napsat, jak moc pro vás znamenají, třeba vás k tomu inspiruje kniha Do života. Taky malý spoiler na závěr - připravuji deník zaměřený na to, aby každý více vnímal krásu života a mohl na na denní bázi praktikovat všímavost. Pokud se o něm chcete dozvědět jako první, přihlaste se k odběru newsletteru :)