“Příliš mnoho lidí se snaží najít toho pravého člověka, namísto toho být tím pravým”. Rozhovor s psycholožkou, Eliškou Remešovou

V dalším cyklu rozhovorů na téma mezilidských vztahů vyzpovídám psycholožku, terapeutku a lektorku Eliškou Remešovou, která se specializuje na partnerské vztahy a roli muže v současných partnerských vztazích. Kromě toho je zakladatelkou projektu na podporu kvalitních vztahů MAMESE. Eliška má před svatbou a společně s Adamem mají malou Idu. Budu se ptát nejen na odbornou stránku vztahů, ale také na to, co funguje ve vztahu jí osobně a jak jí znalosti psychologie pomáhají ke spokojené rodině. 

Eliško, v současné době je už více než měsíc karanténa a spoustu rodin spolu tráví mnohem více času než bylo obvyklé. V Číně se už v důsledku karantény prokazuje významně vyšší rozvodovost.  Co společná izolace dělá se vztahy?
V první řadě současná situace vyvíjí větší tlak na nás jako jednotlivce než na naše vztahy. Právě proto, že jsme se s ničím takovým ještě nesetkali, můžeme se potýkat také s novými myšlenkami a prožitky. Ty nás mohou přinejmenším překvapit ale v horším případě pro nás mohou být i ohrožující. Třeba v případě, kdy situace způsobila výpadek příjmu, či se potýkáme se zdravotními či psychickými obtížemi či obavami o naše blízké, z budoucnosti apod. Tuto extrémní situaci vnímám jako příležitost ponořit se do sebe, snažit se porozumět tomu, co se mi děje, jak mi v tom je, a co s tím mohu dělat v případě, že mi v tom není dobře. Co se mnou karanténa dělá? Stresuje mne, že nemohu sportovat jako dřív? Chybí mi sociální kontakt? Cítím se nesvobodná? O čem to je? Co se mi děje? Na tyto a další otázky bychom si měli odpovědět nejdřív každý zvlášť a teprve poté zaměřit svou pozornost na partnera a náš vztah. Nedaří-li se mi spojit se sám se sebou, mohu přenášet svou nepojmenovanou frustraci právě do vztahu, který začnu bedlivě pozorovat, hledat chyby, svalovat vinu na něj a kompenzovat své pocity právě v něm. Větším nebezpečím pro partnerský vztah proto není karanténa samotná nýbrž nemožnost nebo někdy i neochota vyřešit si to v sobě. A to se pak samozřejmě odrazí v nespokojenosti ve vztahu. Moje doporučení v tomto ohledu je zatnout zuby a toto období přečkat. Objeví-li se ve vztahu pnutí či konflikty z intenzivnějšího kontaktu, přejděme to. Hledejme důvody, proč nás něco rozhodilo či rozčílilo, a co se v nás konkrétně děje, a klaďme si otázky.  Nedělejme však ukvapené závěry ohledně našeho partnerství či vztahu. Náš vztah je možná naprosto v pohodě, a jakmile situace pomine, vše se vrátí do normálu. 

Co mohou páry dělat pro to, aby vztah spíše prohloubili a nelezli si na nervy?
Kéž by na to šlo jednoduše odpovědět. Věřím, že pro prohloubení vztahu s druhým člověkem, nejen s partnerem, je zapotřebí dvou věcí. Těmi jsou rozhodnutí a zájem. V první řadě je třeba se aktivně rozhodnout, že tomu druhému chci věnovat svůj čas, energii, pozornost atd. A pak je třeba ten zájem to rozhodnutí naplnit a opravdu to dělat. Neustále, aktivně.  Všechno v přírodě buďto roste nebo chřadne, a já tuhle metaforu ráda používám pro vztah i se svými klienty  v párové terapii. Pokud tomu vztahu dáváme dost světla (energie), vláhy (lásky), péče, sem tam přidám nějaké to hnojivo (romantické gesto, výlet, nějaké zpestření), vztah prosperuje. A je-li dost silný, přežije i to, že ho sem tam zapomeneme zalít. 

Jak to máte doma teď vy? Jak trávíte karanténu ve vaší rodině a co vám funguje a co naopak ne?
U nás doma vládne pohoda. Je to dané tím, že máme malou dceru, takže život doma se točí kolem rodinných rituálů, které postupně vytváříme. Změnilo se akorát to, že Adam (partner), pracuje z domova a navzdory tomu, že má v této době víc práce než obvykle, přibylo nám v průběhu dne díky karanténě několik chvil, které můžeme trávit společně. Za to jsme oba moc vděční, protože můžeme být oba u důležitých “poprvé” naší dcery – třeba když se během karantény naučila přetočit na břicho. Obecně nám funguje smysl pro humor a krátké “rozptylovačky”, třeba si pustíme oblíbenou písničku k snídani a zpíváme nahlas, a když se jeden z nás příliš necítí, respektujeme to a dáváme tomu druhému prostor se s tím nějak srovnat. Ono, co je jeden nepovedený den v dlouhodobém vztahu.

Vaší holčičce jsou 4 měsíce, jak příchod dítěte mění partnerský vztah? Jak se na to mohou mladí nastávající rodiče připravit
a jak to zvládáte vy?
Pokud je to první dítě, věřím, že zásadně. Oba rodiče se nějakým způsobem potřebují srovnat s tím, že se stali mámou a tátou, hledají si cestu k dítěti, vytváří si postoj k výchově a rodičovství, a mohou to prožívat mnohdy rozdílně. Věřím proto, že je důležité sdílet svoje očekávání, obavy a strachy, které kolem rodičovství máme, abychom si nejen vzájemně pomohli vydefinovat nové role ale také abychom se v tom sladili a získali podporu, že jsme v tom spolu. Ačkoliv to nemusí být nejvíc sexy téma, povídat si o dětech, o tom, jaké dětství jsme měli my sami, o našich rodičích, o tom, jací chceme být rodiče, může být pro bezdětné páry velmi užitečné. 

Máte s partnerem stejný pohled na výchovu? Sladili jste se nějak dopředu nebo to necháváte plynout? Jaké jsou vaše principy výchovy?My jsme si o výchově často povídali v průběhu mého těhotenství. A nejen my dva s Adamem, ale také s našimi rodiči, sourozenci. Začali jsme citlivěji vnímat, jak naši kamarádi vychovávají své děti, a pak jsme si říkali, co se nám líbí, a co bychom rádi dělali také. Jednoduše jsme sbírali inspiraci všude kolem nás.  A zda-li máme stejný pohled na výchovu, to je těžko říct po čtyřech měsících. Za sebe bych řekla, že se shodujeme v tom, jaké hodnoty chceme našim dětem předat, že chceme, aby z nich byli dobří lidé, kteří si váží druhých, poctivé práce a přírody. Naše dcera je náš parťák, a proto už teď s ní hodně mluvíme, popisujeme jí svět kolem nás, vysvětlujeme, co s ní zrovna děláme a proč, a také ji necháváme objevovat svět po svém. Nezabýváme se tabulkama, co by už měla umět. Naopak, snažíme se ji lépe poznat, a podle toho přizpůsobovat i naši výchovu. Adam jednoho dne v létě přišel a řekl: “přál bych si, abychom dokázali naše dítě přivézt do šťastné milující rodiny.” Nedokázala bych to říct lépe.

Tvoje diplomové práce se zaměřovala na roli muže v současných partnerských vztazích. Jaká je tedy role muže ve vztahu? A jaká je zase role ženy? 
V dnešní době se role mužů a žen v partnerských vztazích značně proměňují. Dříve by bylo jednoduché popsat základní rysy obou, ale dnes je to spíše o individuálním cítění každého. Proto bych nerada generalizovala, jak má fungovat muž či žena ve vztahu. Já se ve své práci zabývala proměnou té mužské role, protože mám za to, že ta ženská role a její proměna získala v posledních desetiletích poměrně hodně pozornosti a díky tomu je také obstojně popsána. Zatímco o té mužské a kór v partnerských vztazích toho tolik není. A právě proto, že role ženy a muže jsou vzájemně propojené, je bláhové čekat, že ženská role se bude vyvíjet a mužská zůstane stejná. Z mé práce nakonec vyplynulo, že muži, které jsem oslovila, touží po uznání a ocenění jejich lidských kvalit (ne mužských, ale lidských), po sdílení a intimitě se svou partnerkou. Osobně pak mám radost, že se v poslední době zvyšuje zájem o mužský kruh, mužské sdílení a jiné akce tohoto typu, protože díky tomu si muži zvykají mluvit o tom, co cítí, co potřebují, a mohou tak svou roli v partnerském vztahu utvářet kontinuálně a s podporou své ženy.  

Zmínila jsi také párové terapie, jaká témata s tebou lidé nejčastěji řeší? A jak problémům předcházet ještě než vzniknou?
Mám za to, že pro někoho ještě stále může být nepředstavitelné, že by využil párové terapie. A je to škoda, protože z mé zkušenosti partneři, co na párovku pravidelně docházejí, se zlepšují ve schopnosti spolu komunikovat, vyjadřovat svoje pocity, mluvit o nepříjemných věcech, lépe se domlouvají a spolupracují při výchově, chodu domácnosti, atd. Nejde jen o to napravit to, co nefunguje (a co může být příčinou problému), ale také se jako partneři rozvíjet a hledat způsoby, jak zvládat krizové situace v budoucnu lépe, rychleji a hlavně spolu.  Projekt MAMESE vznikl právě v reakci na mou zkušenost v párové terapii. Všimla jsem si totiž, že se páry částo rozhodly pro párovou terapii až jako poslední šanci zachránit jejich vztah. Často to znamenalo, že prvotní příčina nespokojenosti ve vztahu už vyčpěla, a spíš se probírala veškerá zranění, které si partneři způsobili při neúspěšné snaze příčinu vyřešit. Chtěla jsem proto vytvořit program, který by fungoval jako prevence. A z toho důvodu je MAMESE postavené na zvědomování si toho, co funguje ve vztahu, co se nám líbí, co bychom si chtěli udržet, co bychom chtěli dělat častěji, víc, apod. Ten princip zatím je jednoduchý. Jde o to průběžně věnovat tomu našemu partnerství trochu péče, starat se o něj a udržovat ho spokojeným. MAMESE k tomu přispívá prostřednictvím pravidelných inspirací a doporučení. V podstatě je MAMESE to zmíněné hnojivo.

V čem znalost psychologie ovlivňuje tvůj vlastní partnerský vztah? Myslíš si, že psychologové, terapeuti a profesionálové z oblasti mezilidských vztahů dokážou na svém vlastním vztahu pracovat výrazně lépe než “laici”?
Zrovna nedávno jsme si o tomhle povídaly s mou kamarádkou a kolegyní a došly jsme k tomu, že v něčem to může být výhoda, protože jako odborníci máme přístup k výsledkům různých studií, teorií, při své práci pozorujeme mnoho klientů a setkáváme se zprostředkovaně s mnoha partnerskými tématy, a tak teoreticky víme, k čemu aspirujeme. Zároveň však být profesionálem v této oblasti nezaručuje spokojenost ve vztahu. Každý máme jinou startovní čáru do života, máme jiné partnerské vzorce předávané našimi rodiči a jinými příbuznými, a stejně jako laici prožíváme zranění, když nám někdo ublíží. A i když můžeme rozumět, co se stalo nebo proč k tomu došlo, nic to nemění na faktu, že to bolí a musí se to zahojit. 

Na závěr se zeptám – co je podle tebe prediktorem spokojených vztahů? Jakého člověka máme hledat, aby byla vyšší pravděpodobnost, že si budeme rozumět? 
Přikláním se k tomu, že naše spokojenost závisí především na nás samotných a na tom, jak dokážeme sami sebe uspokojit. Pokud vstupujeme do vztahu s tím, že náš partner nese odpovědnost za naši spokojenost, můžeme se jednoho dne probudit zklamaní s nenaplněnými očekáváními a ochablou schopností udělat se šťastným. Vztah je o partnerství, není o tom, že spolu musíme být, abychom byli šťastní, ale o tom, že spolu chceme být a prožívat naši spokojenost (a i to negativní) spolu. Co se týče hledání toho vhodného partnera. Občas za mnou lidé chodí s tím, že nenašli toho pravého a že už by rádi měli nějaký ten vztah, a já se jich pak často ptám, jak to poznají, až ho najdou. Nevěřím, že existuje nějaký jeden pravý protějšek. Spíš je to o schopnosti “vztahovat se” k někomu. Ta schopnost pro mne znamená umět projevovat respekt k tomu druhému, podporovat jej a důvěřovat mu, upřímně se omluvit, když něco pokazím, odpouštět, když jsem zraněná, nesnažit se za každou cenu vyhrát, mít pravdu či poslední slovo. Se svými klienty pak pracuji právě na tom rozvíjet schopnost vztahovat se. Výstižně to řekla Gloria Steinem:  “Příliš mnoho lidí se snaží najít toho pravého člověka namísto toho být tím pravým.”

Děkuji Elišce za rozhovor a budu ráda za vaše komentáře!

PS:Dalším tipem pro vztahové “hnojivo” mohou být třeba i knížky Milju, Nejlepšímu muži a Mé nejmilejší ženě. Krásným gestem je také deník 365 důvodů, proč tě miluju.